Ulehnouti, na bezedné pouti

Hermor Lilia
(13. 11. 1880 Pardubice – 25. 6. 1932 Praha)

Nesnadno bychom hledali v české literatuře druhého básníka, který se vyřadil z dobového kontextu stejně nezaměnitelným a svébytným dílem a stejnou měrou jako Hermor Lilia. František Bíbl, překladatel anglické a francouzské poesie (mj. Keatse a Baudelaira) a autor publikací z oboru statistiky (mj. Československá republika v číslech: Statistický přehled obyvatelstva, 1926), skrytý za tímto pseudonymem (téměř nikdo za jeho života o pravé souvislosti s Liliou, včetně kladenského vydavatele J. Šnajdra, u něhož všechny čtyři autorovy sbírky vyšly, nevěděl), žil přitom zdánlivě nevýstřední život pracovníka Statistického úřadu. “Občansky to byl člověk samotářský, do sebe zahloubaný, handicapovaný poruchou páteře, plachý.” (Ivan Slavík)

Jeho poesie jako by byla skrývanou vrstvou této osobnosti, vrstvou vstoupivší do literatury pronikavým debutem s prostým názvem Řádky (1917), jednou z nejosobitějších a nejlepších sbírek české poesie počátku 20. století. Liliova poetika je zde dotažena ke zralé dokonalosti (sbírka byla psána okolo 30. roku autorova života, převážně v letech 1908–1912), jíž se další tvorba už jen více či méně přibližovala. Texty jsou zakotveny v blízkých a takřka všedních, opuštěných a zádumčivých, setmělých prostorech, ožívajících nezaměnitelnou tíživou obrazností a vědomím míjení, prázdnoty, marnosti, ale i spjatosti lidských osudů údělem konečnosti (“Bezejmenný hovořím / s přízrakem bezejmenným sedláka / o vyhaslém pokolení vnuků, / on přerývaně huhlá v spárách, / a co dí, je zvukoprázdná marnost / toho sledu odvěkého mnohých, / někdy dlouho živých stínů lidských.” – b. Humna). Motivy se opakují a převracejí (svědčí o tom i názvy jednotlivých básní sbírky: Prvé jaro, Jaro, Plné jaro, Vítr, Vichr večer, Vítr na hoře, Vichr v lese, Večer v poli, Smrákání, Procházka, Stezka, Háj, Sad, Humna, Městys, Jiné městečko, aj.), vše spočívá jakoby na dosah ruky, a přitom je strháváno do propastných hlubin bytí; texty prostupuje úžas, se stejně zaujatou mrazivostí nahlížející nejprostší i nejtajemnější odstíny skutečnosti. Častý je motiv poutníka a putování, a to i v pozdější tvorbě; většina vrcholných textů jako by byla zastavením na této “bezedné pouti”, na níž je úděl poutníka spjat s údělem konečnosti.

Sbírku (stejně jako celou Liliovu tvorbu) však činí výjimečnou především její jazyk a způsob, jakým je použit k výstavbě básnického textu. Řeč plyne těžce, naplněna ničivou i osvobozující přítomností prostoru a času jako základních aspektů trvání, slova se vynořují nečekaně a v překvapivých úlohách a souvislostech; lze-li básníka pokládat za objevitele vztahů v nejrůznějších rovinách, byl Lilia básníkem především v rovině jazyka samotného. Zatížení promluvy a hustota textu dosahují téměř svých mezí (“Nedávný mrtvý dosud táhle huhlá. / Ale z prachu dávných jen pomyslný huk / se roní, nasládlý nicem, tupě stojí, / kácí kámen kříže mnoho let, / prostoupí zídku co šero bývalosti, / jež u zamčených vrátek v kraj se dívá. Starý, / starý ostrůvku na duté, těžké pláni.” – b. Hřbitůvek), nebezpečí přespřílišné zaujatosti vlastní obrazností a zaumností básník odvrací střídmostí (“Věci prořídly a cize od sebe / vzdálily se, menší, stuleny. / Žlutý domov vzejde někde v okně. / Trochu prochladlého čpění.” – b. Podzim). Proud veršů jen ojediněle až zpěvný (“Kdo mi tu chvíli vrátí? Kdyby tisíckrát / se vrátil soumrak se závanem, lesem / i hlasem osamělým, nebude to ta. / Pak jetel sestárne a děvče v lidstvo zajde, / dál věky bude vanout marnost života.” – b. Večer v poli) bývá násilně přetrháván, jako by se básník zdráhal přijmout rytmus či melodii v podobě nosného prvku textu; většinou je vše podřízeno moci slova, metafory, obrazu, rozklíženo disharmonií, jež jako by podtrhovala nesoulad mezi “zde” a “tam” (“Stárnoucí silnicí dolů postupuje / utlumený pochod stromků, / nad ním blízko, kluzce zasunuto / do valné, sklovité hmoty vzduchu / pět osmin měsíce, / za nímž je daleko vodová klenba, / jako by mu uprchla.” – b. Procházka).

Následující sbírky Liliovu poetiku obohatily jen okrajově. Zejména tam, kde přesné vidění světa a lidského údělu ve specifické směsi neodvratného zděšení ze zániku a osvobodivé krásy konečnosti rozostřilo tušení všeprostupujících kosmických sil a vizí (především ve sbírce Mysterion), tam, kde zmizelo ovzduší povědomých záhybů prostoru a času a jedinečné ustoupilo povšechnému, detail celku, pozemské vesmírnému, kouzlo autorovy poesie pominulo. Až příliš je zde vědomí toho, že “všechna hrůzná sláva musí býti”, překryto tušením, “že jsi nesmrtelný duch, / že budeš dále žít, že hmoty jsou jen přelud, / jichž tvary procházíš jak věčný vánek” (b. Radost). Pro Liliu není příznačná ani pevná forma, rozvinutá v poslední sbírce Stíny, třebaže někdy i v ní vyroste osobitý text (“Neznámá dívka z okna hledící / je tváří temnotnou, je vykrojenou / jen neurčitě z tmy tmou žijící, / jen žitím od temnoty odlišenou.” – b. Temná tvář).

Dílo Hermora Lilii za autorova života – ke škodě české poesie 20., 30. i dalších let 20. století – zcela zapadlo; v jednom z mála dobových ohlasů (nad sbírkou Večery) citlivě pojmenovává některé jeho rysy Dominik Pecka: “Lilia je básník tajemství a šera. Úzkostlivě vymýtil ze své dikce jakoukoliv zvonivost... Cosi truchlivě transcendentního vane z jeho bytosti, hluboké, smutné, zamyšlené, tušící prázdnotu světského shonu...” Objeveno bylo až v 60. letech, v roce 1979 vyšlo samizdatově v edici Kde domov můj; oficiálně je roku 1982 připomenul výbor Verše tajného básníka (Spolek českých bibliofilů) a v roce 1995 reedice Stínů (Krásné nakladatelství), ukázky z něj byly zahrnuty do antologií. Lilia tedy není zapomenut a stíny jeho řádků dnes žijí v povědomí čtenářů poesie; omezená dostupnost výboru z roku 1982 stejně jako původních sbírek i povaha díla samotného však povědomí omezují spíše na neurčitý nárys. Snad tento útlý soubor najde čtenáře, který propadne uhrančivé atmosféře objevného Liliova jazyka stejně, jako se to nad Řádky stalo mně.

Petr Fabian

Zapomenuté světlo
edice české poezie